Až do konce prohibicionistického světa
č. 84, únor 2012
V Itálii byla válka proti drogám dosti efektivní v brutalizaci některých částí populace, zejména v našich věznicích a trestním systému. Zákon „Fini-Giovanardi“ z roku 2006 zrušil jakékoliv rozdíly v politice vůči heroinu a konopí a konopí se od té doby stalo hlavní cílovou látkou, která je zodpovědná za 70% všech trestních stíhání za drogy. Hororové obrázky některých obětí špatného zacházení proběhly světovými médii a složitá situace rodin těchto obětí nyní představuje důležitou součást naší politické práce. Kromě toho se náš vězeňský systém nachází na pokraji kolapsu a rozsáhlé oblasti Itálie jsou pod vlivem zločineckých organizací.
To jsou pravděpodobně důvody, proč reformní italské skupiny, zabývající se drogovou politikou, vzhlížejí k nadcházejícímu sjezdu Komise OSN pro narkotika (bude se konat ve dnech 10.-16. března 2012 ve Vídni) jako k začátku cesty, která vyvede lidstvo ke konci prohibicionistického světa.
Dnes vidíme, že právě ti lidé, kterým se nelíbí zhoubné tendence v našem světě, jsou těmi, kteří je budou schopni zvrátit a že tato kritická masa se může stát většinou. Když už nic jiného, nespravedlnost má nyní jméno a adresu a tou je Vídeňské mezinárodní centrum ve Wagramstrasse. Většina institucí, včetně Evropské unie a Spojených národů, ustoupila v drogové politice od principů demokracie. Z drogové politiky se stala oblast, kde se důkazy ignorují.
Moje země v nedávné době prodělala jakýsi státní převrat, který vytrhl z kořenů naši demokracii, zanechal naši zemi pod dohledem Evropské centrální banky a vytvořil šokovou ekonomiku kontrolovanou prohibicí, farmaceutickým průmyslem, mafií, Vatikánem a dalšími mocnými silami.
Zdá se, že Itálie není schopna vyřešit množství problémů, jako například přeplněné věznice. Exekutiva se nesnaží normalizovat drogové trhy, které jsou jedny z největších v Evropě. Takovéto opatření by podle prof. Marca Rossiho z Římské univerzity mohlo přinést dalekosáhlý prospěch pro náš rozpočet. Avšak to by asi bylo příliš rozumné, uvážíme-li, že se vláda rozhodla dokonce zavrhnout myšlenku na zdanění desítek tisíc na zisk orientovaných katolických institucí, zatímco mnoho vězňů protidrogové války je drženo v celách menších než 3,5 m², což je pouze poloviční prostor, než na jaký mají ze zákona nárok.
Jednou z nejsilnějších zbraní systému je strach. V Itálii se stal „virem, který vytváří nemoc a zisky“ díky čtyřem tisícům nových případů nákazy HIV. To představuje zlatý důl pro farmaceutický průmysl, což kritizoval i Dr. Agnoletto z Italské ligy pro AIDS Lila, který pro média prohlásil, že dochází k ignorování opatření v oblasti harm reduction za účelem zisku tohoto průmyslu.
Není žádným překvapením, že se těmito záležitostmi zabývá řada nevládních organizací a že mezinárodní mocenská uskupení umožnila dosazení Andrey Riccardiho na post ministra integrace a drogové politiky v nové italské vládě. Zdá se, že skvěle zapadá do skládanky coby zakladatel komunity St. Egidio, neformálního sídla Spojených národů v Římě, který se stal mezinárodně známým svými aktivitami v Africe.
Jeho společnost vyhlásila program Dream – Drug Enhancement Against Malaria and Malnutrition (Zkvalitnění léků proti malárii a podvýživě). Jeho centrum v Malawi provádí na dětech obřízku. Podle nich obřízky chlapců snižují o 60% riziko přenosu HIV, protože „provést dětem obřízku dnes znamená mít výrazně méně lidí infokovaných HIV zítra“.
Je všeobecně známou skutečností, že většina strategických preventivních opatření je záměrně ignorována díky katolické církvi a že se každoročně nakazí HIV nebo zemře na AIDS na 5.8 miliónů lidí kvůli neustálým snahám katolické církve zabránit jakémukoli vhodnému kroku, který by zlepšil vzdělávání v oblasti sexu a drog.
Podle programu Dream představuje obřízka „další kousek do skládačky, která má podporovat sen o vychování zdravé generace v Africe a vytvořit budoucnost, v níž bude HIV infekce poražena.“ Zní to přesně jako jiné na víře založené programy, které Komunita podporuje ve vysokých kruzích OSN.
Zajímavé je, že proklamované vylepšení léků, resp. prosazování farmaceutických výrobků jde ruku v ruce s „ozbrojenou pomocí“. Podle deníku ‚Il Manifesto‘ byl Riccardi „vždycky úspěšný v kombinování solidarity s obchodem se zbraněmi, umožňujíc, aby italští výrobci prodávali obrovská množství zbraní těm samým zemím, kam směřují akce humanitární pomoci“. Tato strategie dvojstranné podpory umožňuje válečnému průmyslu hrdě prohlašovat, že „solidarita nezná hranice. Ani geografické, ani politické, ani náboženské.“
Tento projekt je spolufinancován hlavními bankami zapojenými do obchodu se zbraněmi, zatímco dalšími sponzory Dreamu jsou společnosti Glaxo, Boehringer, Merck a Farmindustria. Ty všechny patří k 39 společnostem, které zažalovali Jihoafrickou republiku, když se snažila podpořit místní společnosti, aby vyráběli nízkonákladové léky na AIDS.
Příklad Itálie a jejího vztahu k Africe ukazuje, jak je válka proti drogám propojena s takzvanými nezamýšlenými následky, s mnoha zájmy mezinárodních korporací, velkých farmaceutických společností a válečného průmyslu na zvyšování utrpení a bolesti, spíše než na omezování jejich příčin.
Autor: Enrico Fletzer, encod.org
Překlad: Michal